Kapitola 1.

Probudil jsem se… ….ruka mé matky mě vzbudila. Křičela na mě, odejdi, rychle, zachraň se, lidská armáda zaútočila na naše město! Nechápal jsem, ale udělal co, řekla: vyběhl jsem z domu, byli tam i ostatní lidi, kteří utíkali, přidal jsem se k nim… …něco mě i s ostatními strhlo na zem, byl to jeden z lidských vojáků. Vzal mě i s několika dalšími dětmi a vlekl někam pryč…. pak jsme omdlel.

Otevřel jsem oči, strašně mě bolela hlava, rozhlédl jsem se… hrubé stěny z kamene, vzpomněl jsme si na událost, kterou jsem si pamatoval. Byl jsem v cele. Náhle se otevřely dveře a z nich vyšel malý mužík, skoro stejně velký jako já. Pokynul mi ať ho následuji, šel jsem za ním. Přišli jsme do kruhové místnosti, kolem seděli za stoly zřejmě vysoce postavení lidé. Řekli něco čemu jsme nerozuměl, ale ukázali na židli uprostřed místnosti a tak jsem si tam sedl. Jeden člověk se zvedl a přečetl z pergamenu:

Nevěděl jsem co říkají, mluvili cizím jazykem, který jsem nikdy neslyšel. V hlavě se mi rodilo spousty otázek. Odvedli mě zpátky, na zemi ležeo několik plátků chleba a v nějaké zvláštní nádobě voda. Měl jsem obrovský hlad a tak i přes hroznou pachuť lidského chleba, jsem ho snědl, usnul jsem.

Kapitola 2.

Vzpomínal jsem na ty krásné časy, když jsme se s ostatními dětmi honili po Eversongwoodském lese, nebo jak jsme skotačili na náměstí mého rodného Silvermoonu. Pomalu se mi začalo stýskat po mámě, kamarádech, rodném městě a začal jsem vzlykat. A každou každou chvíli jsem slyšel jak se otevírají dveře - asi ostatních cel.

Dveře se otevřely znovu a do místnosti přišel člověk, řekl pro mě už srozumitelným jazykem: Teď tě odvedu na ošetřovnu prohlídneme tě a dáme do nové rodiny lidí, na nic se neptej, nemůžu ti nic jiného říct. Kývnul jsem a on pokynul, že ho mám následovat. Došli jsme na ošetřovnu - postele s bílým povlečením. Pokynul mi ať si lehnu na jednu s postelí, pak přišli lékaři a začali si mě prohlížet. Zkontrolovali mi zuby, nehty, vlasy a pak si se zájmem prohlíželi mé uši, ale to jsem se jim vytrhnul a řekl: co mi chcete udělat? Člověk, který mě doprovodil na ošetřovnu jim to přeložil a lékaři něco nesrozumitelně opověděli. Člověk mi to přeložil " Chtějí ti uříznout uši, abys se lépe začlenil mezi lidské děti." Já na to "To teda ne, když už jste spálili město a zabili mou matku chcete mi ještě uříznout uši?" ….. " Přesně tak ." … "Já se vám pomstím!" Člověk jim to znovu přeložil a oni se zasmáli.

Přivázali mě k posteli, nemohl jsem nic dělat, drželo mě několik doktorů a a jeden z nich. mi začínal potírat ucho něčím, co strašně páchlo. Pak se doktor sehnul k mé hlavě a mým tělem projela nepředstavitelná bolest... Omdlel jsem.

Kapitola 3.

Když jsem se probudil byl jsem v cele se zavázanou hlavou, v místech kde jsem měl uši mě bolelo. Na zemi jsem měl dalších několik plátků chleba a hrnek vody, ale na jídlo mě přešla chuť. Nemohl jsem uvěřit, že aliance je takhle krutá a stále jsem si v hlavě opakoval, já se pomstím...

Druhý den mě odvedli z vězení pryč, pomyslel jsem si že se konečně dostanu na čerstvý vzduch. Rozhlédl jsem se a viděl, že kolem mě je jen a jen sníh. Strčili mě spolu s ostatními dětmi do velkého vozu. Slyšel jsem jak si ještě lidé povídají tou svou řečí, zaslechl jsem jedno slovo ...Stormwind... něco mi to říkalo, někde jsem to slyšel, vzpomněl jsem si, ve škole jsme se učili zeměpis… hlavní město lidí.

Do vozu nasedli poslední zajatci a vůz se rozjel, ošklivě mu vrzala kola. Ve voze byly jen děti, od šesti let až po skoro dospělé sedmnáctileté. Kolem vozu jeli stráže aby se ujistili, jestli zajatci dorazili do Stormwindu. Jeli jsme nepřetržitě dvanáct hodin, začalo se stmívat a mě začínala být větší a větší zima. Konečně jsme zastavili, stráže rozdělali oheň a dali nám kus nějakého masa, všichni jsme měli veliký hlad a tak jsme se do ně pustili. Druhý den jsme dostali trochu vody a zase jsme vyjeli. Malé děti začínaly být podchlazené, ale nikdo ze stráží nereagoval na jejich stěžování. Vzpomněl jsem si znovu na školu, když nám bude zima máme být pohromadě a přitisknuté k sobě. Vyslovil jsem svoji myšlenku a hned jí někdo ohodnotil jako dobrý nápad a tak jsme se k sobě přitiskli, všem bylo naráz větší teplo. Pomalu začal sníh ustupovat a na místo něj se objevovala tráva a zelené keře až po sněhu nebylo, ani památky. Objevili se obrovské hradby a my vjížděli do Stormwindu.

Kapitola 4.

Zastavili jsme se, stráže otevřely dveře vozu a my jsme vyšli ven. Postavili nás před nějaké další lidi a ti ukazovali na nás. Na mě ukázal trpaslík a gnómka. Byl jsem oproti nim velký. Odvedli mě do jejich domu na kraji Stormwindu. Trpaslík na mě promluvil mou řečí: " Přivedli jsme si tě, protože spolu mít děti nemůžeme (ukázal na gnómku) a tak adopce byla jediná možnost, bohužel neměli nikoho jiného k adopci než zajatce blood elfů." K tobě jsme ještě dostali nějaké peníze, protože král byl rád, že se blood elfů zbavil." " Ale co se mnou bude teď?" zeptal jsem se. "Budeš chodit do školy a tak se naučíš lidskou řečí." " Já se chci, ale vrátit do své rodné země... Chci odsuď pryč." " To bohužel nejde, protože jestli se pokusíš utéct tak tě stráže zabijí, ... , my tě vychováme jako člověka a pak zůstaneš u lidí." " Zabili jste moji mámu! " " Protože to byla blood elfka !" ... " Ukážu ti tvůj pokoj " Pak se trpaslík zvedl a vyšel po schodech do 1. patra, tam ukázal na jedny dveře a řekl ať vstoupím. Pokoj osvětlovalo jedno okno byla tam postel, stůl a židle. " Vyspi se, budeš to potřebovat "

Ráno mě probudil kokrhající kohout. Ošahal jsem si hlavu a vzpomněl na bolest z uříznutých uší. Otevřeli se dveře a do pokoje vstoupila gnómka. " Přijď dolů do kuchyně bude snídaně ." " A na stole máš čisté oblečení " Oblékl jsem se do košile a kalhot nenápadné barvy a sešel dolů. U stolu už seděl trpaslík i gnómka, pokynuli mi ať si také přisednu. K snídani jsme měli chléb (o mnohem lepší než ve vězení), máslo a mléko. Po tom co jsme dojedli trpaslík zpustil: " Dnes tě odvedu do školy, budeš tam chodit 5 dnů v týdnu 6 hodin denně." Já přikývl. Nedalo mi to a tak jsem se zeptal. " Jak se vlastně jmenujete? " " Já jsme July a tohle je Maik ." řekla gnómka tenkým hláskem.

Kapitola 5.

Ve škole si mě všichni prohlíželi jako kdybych pocházel kdo ví odkud. Začala první hodina, profesorka mě představila a řekla, aby se mi nikdo nesmál. Dostal jsem slovník lidského jazyka. Profesorka něco nesrozumitelně řekla a já se to snažil najít ve slovníku, ale marně. V hlavě jsem měl už myšlenku, že prostě uteču, budu utíkat do té doby dokud nebudu dost daleko, ale hned jsem ji zamítl, protože by mě stejně stráže chytili. V tom se mě na něco zeptala profesorka a já musel jen pokrčit rameny. Něco zamumlala. Druhá hodina bylo o něco lepší název měla počty... to mi celkem šlo úlohy jako je 5domů + 8 domů jsem se učil ještě před školou v mé rodné zemi... zase se mi začalo stýskat a těžce se potlačovali slzy. Další hodina byla malování a tak jsem namaloval vlajku hordy, nevím proč, ale profesor, který nás učil, vytáhnul rákosku a snažil se mě s ní praštit, využil jsem své mrštnosti a jeho ranám uhýbal. Jednou místo mě trefil jiného studenta a pak zase vázu, která se roztříštila na malé kousíčky. Další hodina bylo zpívání, to mi nešlo vůbec, protože zase zpívali tím podivným jazykem lidí…

Takhle to bylo každý den... O sobotách a nedělích jsem musel pomáhat v dole mého "tatínka" a zbytek týdne jsem se učil...  Po čase jsem začínal rozumět profesorům co říkají a i spolužákům jsem začínal rozumět. Jak tak týdny a měsíce ubíhaly začal mě ten stereotyp štvát. Jednou když se profesorka dožadovala odpovědi na svoji otázku i když jsem řekl že ji neznám, vypěnil jsem, nedalo se to v sobě už držet... Profesorka vzala rákosku a zase se mě jí snažila strefit. Já uhýbal až to profesorka vzdala a odešla ze třídy.

Profesorka se vrátila a spolu s ní i bojový trenér, který si mě odvedl stranou…

Kapitola 6.

Ten trenér byl trpaslík, hodně svalnatý si mě odvedl ven ze školy. "Nechceš chodit na bojový trénink?" Já přikývl, pomyslel jsem si aspoň se nebudu nudit. "Tak každé pondělí a pátek se zastav, bydlím na jihu stormwindu" Pak jsem šel domů. K obědu jsme měli brambory s nějakým salátem.

Další týden začal a já se učil bojovat s ostatními dětmi které mněly bojové vlastnosti jako já. Učil mě bojovat s různými zbraněmi: lukem, mečem, palcátem, dýkou, kuší a dalšími. Jednoho dne jsem viděl při cestě do školy kluka, jak bije jednu elfku. Neznal jsem ji, ale vadilo mi, že ji mlátí, byl o hodně silnější než ona. Když ta elfka spadla na zem a nehýbala se ještě do ní začal kopat. To už bylo na mě moc přiskočil jsem a jednou dobře mířenou ranou jsem ho praštil do břicha. Svalil se na zem a když se vzpamatoval utekl pryč. Elfčina hlava už byla celá od krve, vzal jsem ji k lékaři, aby jí pomohl. Lékař jí otřel rány a přiložil na ně léčivé byliny. Ptal se:"Co se jí stalo?" "Jeden kluk ji bil." "Zůstaň tady seženu někoho, abys mu toho kluka popsal." Pak odešel a já zůstal s tou elfkou sám. Zasténala "děkuji ti" a pak usnula. Byla hezká, když už nebyla v kaluži krve. Pak se otevřely dveře a vstoupil muž, asi "táta" té holky pomyslel jsem si. Nebyl to on. Požádal mě ať mu vysvětlím co se stalo, převyprávěl jsem mu to a on poděkoval a poslal mě do školy. Ve škole se mě všichni ptali kde jsem byl. Všem jsem řekl že jsem zaspal podle rady toho muže. Pak jsem zase zažil spousty týdnu stereotypního bojování nebo učení ve škole. Až jednou ke mně přišla ta elfka, řekla, že se jmenuje Aleria a že mi je velmi vděčná za to co jsem pro ní udělal. Tak jsme se skamarádili a konečně jsem v tomto světě našel někoho s kým jsem si mohl popovídat…

Kapitola 7.

Ve škole jsme měli hodinu, která nesla jméno Nauka o světě. Byla jen jednou, dvakrát do roka a dneska jí učil sám pan Ředitel školy. Slavnostně ji uvedl a řekl, že je dnes 100. výročí školy. Pak začal mluvit vážně: "Odedneška za 14 dnů vyrazí obrovská armáda Aliance na tu špinavou hordu!" "Konečně ji budeme mít z krku!" Všichni vřeštili na důkaz jak jsou šťastní jen mi s Aleriou jsme na sobě nechápavě koukali. "Naše armáda má tajnou zbraň a ten kdo uhádne co je to za zbraň dostane velkou odměnu. Hned se někdo přihlásil a ředitel ho vyvolal. " Gnomové snad vyvinuli nějakou novou zbraň?" "Nějakou výbušninu?" Ředitel na něho nechápavě koukal a pak řekl: "Odkud to víš?" "Od svého táty"

Po škole jsme se sešli s Aleriou a povídali si o té zprávě co nám sdělil ředitel. Navrhl jsem utéct a varovat hordu myslím Thralla to je ten velitel hordy. Aleria k mému úžasu přikývla: "Jdu s tebou, dneska v noci utečeme" Rozešli jsme se každý domů. Sbalil jsem si trochu vody a něco málo jídla a také se mi povedlo ukrást peníze mým "rodičů". O půlnoci jsme se sešli na náměstí. Byla zima, nikdo, nikde jen stráže u hlavní brány spaly opřené o zeď.

Kapitola 8.

Potichounku jsme vyšli z brány, nikdo si nás nevšiml. Oddechli jsme si a pokračovali potichu dál od hradu. Šli jsme hodiny a příroda kolem nás se začínala měnit, keře pomalu vystřídali malé odolné rostliny a místo hlíny jsme viděli popel. Začali jsme si povídat, aby nám cesta rychleji ubíhala. Začalo se rozednívat a už si určitě někdo všimnul, že nejsme ve městě. Uslyšel jsem dusot kopyt a tak jsem Alerii pokynul, že se schováme. V dálce jsme viděl jednoho jezdce ze Stormwindu. Projel kolem kamene za, kterým jsme se schovali. Tlouklo nám srdce, naštěstí si nás nevšiml. Šli jsme dál. Hodina za hodinou a na Alerii bylo znát, že toho má dost. Navrhl jsem pauzu a tak jsme si sedli trošku dál od cesty. Vytáhl jsem jídlo, pití a nabídl jsem Alerii. Najedli jsme se a vyrazili na cestu. Krok za krokem, kolem cesty se začali rojit skály, takže jsme šli v takovém kaňonu. Aleria škobrtnula a spadla, zasyčela a do oči se ji vrhly slzy, které nestihla potlačit. Pomohl jsem jí vstát, ale ona nemohla chodit, asi si vymkla kotník. "Nech mě tady, Horda tě potřebuje víc než mě." "Nenechám tě tu." Vzal jsem jí do náruče a šel s ní dál. Řekla: "díky" a mě to jediné slovo dodalo síly. Nebyla vůbec těžká, spíš jako peříčko... Došli jsme až k nějakému stavení. Skály začaly ustupovat a objevila se zase tráva. Ve stavení byl určitě dobytek a s ním i nějaký kůň. Řekl jsem Alerii, aby tu počkala a položil jsem ji na trávu tak, aby ji nikdo neviděl. Došel jsem ke stavení a tam všichni ještě spali. Uviděl jsem ve stáji koně. Pošeptal jsem mu, že ho teď potřebuji pro dobrou věc. Napadlo mě to, protože jsme se ve škole učili komunikovat se zvířaty. To bylo už před 7 lety, když jsem ještě bydlel ve svém rodném Silvermoonu. Odvedl jsem potichu koně k Alerii a vyzvednul jí na něho. Nasedl jsem na něj a jel směrem k přístavu, protože jsem viděl kdysi na mapě přibližnou polohu Stormwindu a sídla Thralla - Ogrimaru. Jeli jsme hodiny až Aleria usnula. Pomyslel jsem si že toho bylo na ní moc. Byla mnohem hezčí když spala, vypadala tak... Křehce, bezbranně... byla nádherná, měla dlouhé vlasy zlaté barvy až k pasu... Připadal jsem si v bezpečí...

Kapitola 9.

Když jsme dojeli do přístavu, usmlouvali jsme cenu plavby do Ogrimaru za 500 zlatých. Několik zlatých mi ještě zbylo, takže jsme si ještě koupili jídlo, pití a lékaře pro Alerii, ten jí na nohu dal léčivé byliny, ale nebude moci chodit ještě tak týden, nebo dva. Druhý den jsme vyjeli, ale v tu chvíli dojel do přístavu Stormwindský jezdec na koni. Zvolal abychom zastavili. Přiběhl jsem ke kapitánovi a řekl "Jeďte dál, rychle!" Poslechl mě, napjal další plachty a rychle jsme se vzdalovali. Jezdec se snažil ještě trefit někoho z nás lukem ale trefil jen stožár. Lehl jsme si do podpalubí a usnul. Probudil jsem se až druhý den navečer... asi jsem byl hodně vyčerpaný. Měli jsme štěstí, že ten přístav byl goblinský, protože goblinové nerozlišují hordu od aliance. Vyšel jsem na palubu a hned si mě zavolal kapitán. "Bude velká bouřka" "Jak dlouho to máme do Ogrimaru?" "Asi 2 hodiny" "Tak dobře jo a... " nedokončil jsem větu, protože jsem si všiml válečné lodě Aliance jak se rychle přibližuje. "Copak?" řekl kapitán "Aliance nás pronásleduje rychle ke břehu ať jsme kde jsme!" "Dobře vysadím vás v Ratchetu je to spřátelený přístav asi 10 minut cesty!" Začalo hustě pršet a blesky křižovaly oblohu. Alianční loď se nás snažila zasáhnout děly, ale nikdy se netrefila. Už jsme viděli v mlze pevninu a přístav. V tom se ta Alianční loď trefila přesně do kabiny kapitána a zabila ho. Naštěstí nezničila kormidlo a tak jsem k němu přiskočil a namířil přesně proti pevnině. Vzal jsme Alerii do náruče a došel s ní na příď, přesně podle mého plánu se loď roztříštila o skaliska a nás náraz katapultoval na pevninu. Byl jsem trochu pomlácený, ale vzal jsem Alerii a běžel do přístavu, kde jsem za poslední peníze koupil koně…

Kapitola 10.

Dojeli jsme do Ogrimaru celí promočení. Všichni na nás koukali, ale já na to nedbal jel jsem přímo do Thrallovi tvrze v Ogrimmaru. Vzal jsem Alerii a rychle prokličkoval mezi strážemi. Dokázal jsem doběhnout až k Thrallovi, poklekl před něj, pak doběhli stráže a omlouvali se svému vládci, že nás nedokázali zastavit. Thrall kývnul a řekl: "Proč jste sem tak vtrhli?!" "Přinášíme důležité zprávy ohledně útoku na Ogrimmar." Thrall se zasmál a řekl "A jak vám mohu věřit?" Začal jsem mu vyprávět náš příběh, ale ještě předtím nám dal suché oblečení a Alerii nabídl jestli si nechce lehnout. Statečně odmítla i, když na ní bylo vidět jak je unavená a jak jí noha stále bolí. Vše jsme mu převyprávěli trvalo to až do rána. O tom jak vypálili Silvermoon, o věznici, o tom jak to vypadá ve Stormwindu i náš útěk ze strachu, že aliance chce zničit hordu a i o tom jak nám uřízli uši. Pak Thrall uznale přikývl, řekl nechá poslat posily z Thunder Bloofu - hlavního města Taurenů. A pokusím se přesvědčit Nemrtvé, aby nám také pomohly. Naplníme Ogrimmar armádou. Připravte jídlo a pití, prostě zásoby na 2 měsíce pro celou armádu. A vy, ukázal na mě s Alerii si zasloužíte odměnu, ale nejdřív si jděte lehnout. Pokynul jednomu vojáku a ten nás odvedl do jednoho domu - nejspíš pro hosty - tam jsme si lehli a do pár minut usnuli. Najednou jsem uviděl jak armáda orků, trollů a taurenů bojují proti obrovské armádě aliance a ta byla v obrovské převaze. Prorazili bránu a zabíjeli všechny koho uviděli Aleria se jim postavila s lukem asi 4 zabila ale pak jí někdo střelil šíp do levého ramene. Probudil jsem se úplně zpocený. Uff, byl to jen sen pomyslel jsem si….

Kapitola 11.

Ráno si nás zavolal Thrall a dal nám na výběr jak to bude dál. Buď nás zařadí do nějaké rodiny nebo budeme prozatím v domě pro hosty a po útoků aliance se rozhodneme. Vybrali jsme si druhou možnost. Pak jsme šli na snídaní, byl starý, dobrý, elfský chléb se zeleninou. Vzal jsem Alerii na takovou vysokou věž a z té jsme se dlouho koukali na přípravy, které Thrall nařídil. Poslední den před tou velkou bitvou jsme znovu seděli na té vysoké věži a koukali se do dály. Jak jsme se tak koukali, viděli jsme na vzdáleném moři nepřirozenou tmu. Tma se pohybovala stále blíž. Někdo zvolal: " Nemrtví stále nedorazili!" Koukali jsme se s Alerii na tu tmu jak se přibližovala a mi jsme mohli rozeznávat loď za lodí. Zařval jsem: "Aliance!!, Aliance se plaví k Ogrimaru na lodích jsou jich tisíce!!" Zavládl rozruch, vojáci se hrnuli na hradby a na věže, všechno se během pár sekund rozneslo po celém městě a zavládla panika. V tom Thrall vyšel ze své tvrze a zařval, ohlušujícím hlasem tak silným, že si lidi v blízkosti Thralla zakrývali uši. "Kliiiid!, vojáci na hradby a věže ostatní do podzemních krytů!" Z Thralla měl každý respekt a tak udělal to co nařídil. Vzal jsem Alerii a došel s ní k Thrallovi "A co máme dělat my?" "No ty Keale se postaráš o Alerii, protože ještě nemůže chodit." " Navrhl nám abychom se drželi v jeho blízkosti , "Aliance bude na tebe naštvaná, že jsi jim překazil ten neočekávaný útok." "děkuji" odpověděl jsem

Kapitola 12

Vypuklo to přesně v poledne, Alianční vojsko vystoupilo na pevninu. Vezlo s sebou obří katapulty. Pak přijela obrovská loď a v ní král Stormwindu a několik Gnómských mágů. Armáda Aliance byla obrovská, odhadl jsem ji tak na 40 000 vojáků. Lidé, noční elfové, trpaslíci a gnomové se vyloďovali. Nás bylo něco přes  12 000 a nemrtví nám pomoc neposlali.

Začalo to. První katapult Aliance vystřelil a jen asi o metr minul hlavní bránu, ta se náhle otevřela a z ní vyběhlo vojsko taurenů s obrovskými štíty a jedno ručními sekyrami. Taureni se kryli štíty před sprškou šípů, kterou jim Aliance připravila. Už byli na 10 metrů od katapultů když se na ně vyřítili lidští a elfští bojovníci. Ve férovém souboji, 1 lidský bojovník proti taurenskýmu, by byl jasný vítěz tauren, ale lidé byli v převaze. Taureni se obětovali, aby zničili katapulty, ale většina byla zabita a žádný se nevrátil. V tom přišli na řadu Trollští lučištníci ti v nestřeženém okamžiku vypálili a zemř asi 1000 lidských nebo elfých bojovníků. Alianční lučištníci se ale vzchopili a vypálili proti Hordě. Byl to hrozný pohled vidět jak mnoho nevinných bojovníků umírá a já s tím nemohl nic udělat….. nebo ano? Otočil jsem se na Thralla "Chci jít bojovat, nedokážu se na to koukat a nic nedělat." "Chápu, ale takhle zemřeš vždyť nemáš ani žádnou zbraň." "Tak mi nějakou dejte, u Aliance mě s nimi učili zacházet!" "Tak dobře, ale jdu s tebou."

Šli jsme do Thrallovi pokoje, měl po stěnách spousty zbrání od dýk přes palcáty až po obouruční meče… Thrall si oblékl svou obvyklou zbroj se štítem, do ruky si vzal obrovský jednoruční řemdich a k pasu dva meče. Mě oblékl do zbroje, překvapivě mé velikosti, dal mi přiměřeně těžký štít, meč, toulec se šípy a luk. Aleria se doplazila před Thralla a řekla: "Já chci, ale taky nějak pomoci!."

Kapitola 13.

Aleria se konečně postavila, Thrall jí namíchal uzdravovací lektvar. Moc mu poděkovala. Také dostala od Thralla kroužkové brnění, toulec se šípy, dlouhý luk a několik házecích dýk. Brnění bylo velmi těžké a tak jsem měl zmenšenou pohyblivost. Došli jsme s Thrallem až ke bráně, ta se nám otevřela a my se ocitli v nelítostné bitvě Hordy proti Alianci. Thrall zaburácel válečný pokřik a běžel vstříc nepřátelům. Já a Aleria jsme stříleli luky a když se k nám někdo přiblížil vytáhl jsem meč. Byl to nelítostný boj a na bitevním poli bylo už spousty mrtvých, jak Aliance tak Hordy. Když už se zdálo že se Aliance stahuje, začali bojovat i mocní mágové. Vyvolávali obrovské blesky proti, kterým nebylo úniku. Thrall zvolal" "Všichni lučištníci palte na mágy!!" V pár sekundách bylo po mázích. Alianční král něco křikl. A gnomové hodili nějaký předmět do výšky a ta věc dopadla mezi naši armádu a pak bouchla, 10 orků se proměnilo v popel. Thrall zařval: "ústup!!" Tuhle zbraň Thrall neznal. Utíkali jsme spolu se zbylými muži za hradby a zavřeli rychle bránu. "Na hradby a střílejte, co se dá!!" zařval Thrall a sám vylezl na hradby, někde sebral luk a začal také střílet. Aliance vypadala zaskočena, ale rychle se vzpamatovala a házela po nás to svinstvo co bouchalo všude kolem nás a co, zabilo už spousty vojáků. Aliance zbývalo tak 25 000 a nás bylo už jen něco málo přes 800. Gnomové začali házet ty věci k bráně a ta se pomalu rozpadávala. Thrall zařval další rozkaz: "všichni do tvrze!!, je to naše poslední šance!" Všichni běželi i se zbraněmi k tvrzi a to právě včas, bránu zachvátil oheň a nakonec spadla a armáda Aliance vtrhla do města. Thrall: "Všechno co jsem budoval je teď v háji!" "Tak naposledy…." pronesl ke zbývající armádě "Vezměte zbraně a pojďte uděláme jim z toho zdánlivého vítězství peklo!!" Všichni zakřičeli na známku souhlasu. "Za hordu!" křikl Thrall Pár vojáků si vezme luky. Armáda se vyzbrojila a připravila se k rozhodující bitvě, předem prohrané. Na hlavní dveře tvrze se tlačilo spousty nepřátelských vojáků, kteří se je snažili prorazit.

Pár metrů před bránou do Ogrimaru

Bože, už prorazili bránu! "Musíme běžet" zařval jeden nemrtví "Třeba ještě někdo přežil!" Obrovské vojsko nemrtvých černokněžníku se dalo do běhu.

V tvrzi

"Tak jste připraveni?!" Zařval Thrall. Všichni křikli "ano" Thrall otevřel bránu a pokynul lučištníkům aby stříleli před lučištníky klečeli válečníci se štíty a kryli lučištníky. Když lučištníkům došli šípy, tak vyběhlo zbytek vojska včele s Thrallem. A najednou se ozval strašný zvuk a všichni přestaly bojovat, nechápavě jsme se na sebe koukali nemohli jsme se hýbat, nic. V tom na Alianční bojovníky začali padat žhavé meteority a od někudy se ozval válečný pokřik. "Za hordu!" Ozval se obrovský třesk a bojovníci aliance spadli na zem a evidentně byli zmatení. Když spadli tak jsme viděli stovky nemrtvých černokněžníků, oblíknutých v temných rouchách a v ruce pevně svírali kouzelnou hůl, která rudě zářila. Pak s ní všichni máchli, zdvihli jí do vzduchu s mohutně s ní praštili, armáda Aliance zmizela…

Kapitola 14

Všichni, ti, kteří přežili tento největší nájezd Aliance v dějinách Ogrimaru spravovali město a ošetřovali zraněné. Zeptal jsem se jednoho nemrtvého " Co jste udělali s tím vojskem Aliance? " " Přemístili jsme ji do jejich rodného Stormwindu." "A proč jste to udělali?" Proč jste je jednoduše nezabili?" " Nejsme tak krutí jak se o nás vypráví a navíc oni za nic nemohou, jsou to jen vojáci, kteří byli donuceni bojovat za krále…" "Ano, rozumím, vím jaké je být nevinně odsouzen…."

Vzpomněl jsem si na Aleriu, kde asi je, při té bitvě jsem na ni úplně zapomněl. Hledal jsem v domu pro hosty, v tvrzi dokonce i na naší oblíbené věži. Sešel jsem a prodíral jsem se v kupě mrtvých a pomalu jsem o ni začínal mít strach. Našel jsem ji, celá od krve a v břiše 2 šípy, ale ještě žila. Zavolal jsem rychle pomoc, aby jí pomohli, ti ji vzali na ošetřovnu a celé hodiny jí operovali. Zavolal si mě Thrall. "Co bude teď se mnou a jestli to přežije tak i s Aleriou?" "Mám pro vás několik návrhů: buď vám nechám vystavět nějaký dům a budete chodit do školy a později se rozhodnete, nebo vás přiřadím do nějaké rodiny a budete chodit do školy a nebo se" Nedokončil větu, protože k němu přišel doktor a něco mu pošeptal. Thrall se napřímil a smutným hlasem řekl " Je mrtvá. " "Kdo je mrtvý?" I když jsem v hlouby srdce znal odpověď." "Aleria." "Moc mě to mrzí, ale dva šípy v těle je i pro dospělého muže moc..." Do očí se mi začali valit slzy a já jsem měl chuť utíkat, utíkat pryč z tohohle světa bolesti a utrpení….

Vyšel jsem na naši věž, vzlykal a vzlykal a vzpomínal na ty časy, když mi stála po boku, nebo když jsem ji držel v náručí…. Miloval jsem ji a já si to předtím nedokázal připustit… "Přísahám bohu, přísahám celé hordě!" "Pomstím ji!" …